Můj příběh

Zamilovaně se dívám na dvě plastové kartičky, které držím v ruce. Jsou to průvodcovské licence I. a II. stupně, které mě opravňují k provázení klientů po Praze, mých milovaných Poděbradech a vlastně celé České republice. 

Jsem na sebe hrdá. Nejen proto, že jsem úspěšně složila obě státní zkoušky, které byly pro udělení licencí potřeba, ale protože jsem udělala další úspěšný krok na mé cestě životem. 

Víte, já jsem to takhle neměla vždycky.

Být úspěšná. Vědět co chci. Postavit se za sebe a s odvahou a důvěrou v sebe sama jít životem. 

Když se podívám do minulosti, do roku 2022, žila jsem úplně jiný život. 

Měla jsem velmi nefunkční vztah s partnerem, což mě neuvěřitelně trápilo a ovlivňovalo vlastně každý můj den. Pracovala jsem v práci, které jsem už neměla co dát a po 3 letech se cítila ubitá stereotypem.

Měli jsme vysokou hypotéku na sice krásný dům se zahradou, ale do kapsy každý měsíc dost hluboko.

Jak jsem díky této zkušenosti zjistila, jsem člověk, který velmi špatně snáží dluhy a bič měsíčních splátek mě velmi stresoval. 

Ano, touhle větou jsem se snažila mírnit pocity frustrace, marnosti, otupělosti a beznaděje na lepší zítřky. 

Žili jsme klasický konzumní život. Do práce, z práce, po večerech nějaký ten koníček, návštěva přátel, těšení se na víkend, dovolená jednou ročně.

Bože! Přece o tomhle ten život být nemůže! Já už se z toho asi brzy zcvoknu!

Stereotyp mého života mě fakt ubíjel, až mi jednoho dne prostě došlo, že už takhle dál žít prostě nemůžu. (O této náročné etapě jsem psala v článku Jak jsem se z obyčejné holky stala nomádkou.)

Musím se zachránit! Musím se zachránit! Je mi 37 a já nechci svým životem, takhle mrhat v nefunkčním partnerství, práci co mě nebaví, ubitá dluhy, bez energie a s vyhlídkou na stále hlubší deprese. 

Ani nevím, kde se ve mě vzala ta odvaha. Možná to ani nebyla odvaha, ale poslední fáze zoufalství. 

Po hluboké úvaze a vyplakaných očích jsem nastoupila před partnera a řekla: "Já už takhle dál žít nemůžu. Chci se s Tebou rozejít." Když jsem to vyslovila, myslela jsem, že to nepřežiju a celý život se prostě musí zhroutit. 

Co jsem ale nečekala bylo, že partner byl také nespokojený a vlastně náš rozchod pojal také, jako cestu k lepšímu životu. Rozešli jsme se jako dva dospělí lidé a stále jsme v přátelském kontaktu. 

Po rozchodu jsem začala činit kroky, které vedly ke kompletní změně mého života. Prodali jsme náš dům, což jsem opět příšerně oplakala.

Dala jsem výpověď v práci a prodala jsem všechno co jsem měla. A když říkám všechno, myslím tím opravdu všechno. Z obrovského domu jsem se stěhovala v jediném osobním autě. 

Hned poté jsem si za našetřené peníze koupila obytné auto, uzavřela život v Čechách a se svými 2 psy vyrazila nomádit Evropou.

O tom, jaké to je žít se 2 psy 24/7 na 17m2 jsem psala v článku Sólo nomádkou v obytňáku se 2 psy? Proč ne? 😀 tak když budete chtít, mrkněte 🙂

Jako takhle. Nebudu lhát. Byl to fakt punk, to je vám asi jasné. 😀 

Sama ženská na cestách v 3,5 tunovém autě, bez zkušeností, jen s odhodláním najít si ten svůj recept na šťastný život. 

Prostě jsem chtěla zjistit, kdo jsem. Kdo jsem, když strhnu všechny ty nálepky, které jsem si o sobě vytvořila díky tomu, jak mě vnímají ostatní.

Díky stereotypnímu životu, ve kterém jsem vlastně ani nedokázala zjistit, co skutečně chci a co ne, jsem se sobě tak odcizila, že jsem vůbec netušila co jsem zač.

Kde jsou moje hranice? Co mě opravdu baví a co dělám z povinnosti? Proč mě můj život nedával smysl, i když jsem se ho každý den účastnila?

Tak kdo za to teda může, že nejsem spokojená? Politici? Rodiče? Učitelé? Kolegyně? Partner? Počasí? Sousedi? 

Na všechny tyhle otázky a ještě mnohem víc, jsem na svých cestách hledala odpovědi a jak se říká: "Kdo hledá ten najde" anebo ještě mám jedno pořekadlo: "Když je žák připraven, učitel se objeví." 🙂

Tak tomu bylo i v mém případě. 

Celou tuhle akci na záchranu svého života jsem v podstatě dokázala spustit díky tomu, že jsem studovala rozvojovou literaturu a narazila na Míšu a Michala Bartošovy a jejich knihy, webináře a videa. 

Hluboce jsem s jejich názory souzněla a souzním doteď, kdy cestu aktivní tvorby svého života jedu už zhruba 3 roky. 

Podle jejich první knihy Smysluplné vztahy jsem začala měnit svůj život kousek po kousku, čistit svoji mysl a měnit úhel pohledu, kterým jsem se dívala na svět.

O knihách, které mi pomohly udělat tuhle obrovskou životní změnu, jsem psala v článku 5 knih, díky kterým mám kvalitnější život. A vy ho můžete mít také 🙂, proto pokud rádi čtete a stojíte o to, aby jste se posunuli směrem vpřed, přečtěte si je, nedám na ně dopustit. 🙂

Na svých vanlife cestách Evropou jsem nejvíc zakotvila ve Španělsku, protože jsem o něm prostě snila, nic jsem o něm nevěděla a chtěla jsem si ho užít. 

Podařilo se mi najít si práci  v jednom rodinném hostelu na pobřeží u Alicante a tak jsem tam pár dní v týdnu pracovala jako recepční/uklízečka a zbylé dny prozkoumávala Španělsko. 

Žila jsem velmi low cost život. Bydlela jsem v obytňáku na plážích, hodně četla, jedla luxusní ovoce a zeleninu, užívala moře, psí pláže, přátelské místňáky a seznamovala se s kulturou, kde se nespěchá. 

Je to tak. Není všechno jenom sluníčkové a náročných lekcí jsem za tu dobu zažila opravdu hromadu.

Ve Francii mi v noci, když jsem spala, přepadli obytňák a jenom díky mé duchaplné reakci jsem svůj domeček na kolečkách ubránila.

Ve Španělsku se mi pokusili velmi rafinovanou fintou ukrást rovnou celý obytňák, ale dílem náhody se mi podařilo všimnout si, že mi na výfuk přidělali igelit a v něm cihlu.

Kdybych si toho nevšimla, rozjela bych se, cihla by začala dělat hluk, pravděpodobně bych nechala nastartováno a šla se podívat pod auto. To by byla ideální chvíle pro ty lumpy, skočili by mi do auta a tradá odjeli neznámo kam. 

Ještě teď mě obchází hrůza, když si uvědomím, že byli zřejmě schovaní někde pár metrů ode mě a čekali na mojí chybu. 

Ale abych nepsala jen o těch náročných chvílích, veselé a příjemné zážitky rozhodně převažovaly.

Ranní východy slunce nad mořem. Bože, to byla taková krása.

Farmářské trhy, kde to voní čerstvým a šťavnatým ovocem, sýry, jamónem a churros.

Místňáci, sedící do hluboké noci na plastových židličkách venku, hrající na kytaru a zpívající tesklivé španělské písně..

Když zavzpomínám, úplně na mě dýchne ta atmosféra svobody ..

A nejen to. Na cestách jsem potkala tolik dobrých lidí, kteří mi neváhali pomoci, když jsem to potřebovala.

Třeba když mi na parkovišti vypadlo okno (ano, fakt je to možné :-D) a Němci jedoucí okolo zastavili, opravili mi ho a vysmátí jeli dál. 

Nebo když jsem měla z toho slunce a prachu příšerný zánět spojivek a Ondra Beníček, kterého jsem tenkrát ještě neznala, reagoval na můj příspěvek na FB a dovezl mi z Čech antibiotické kapky ..

Prostě dobří lidé jsou a i přes ty náročné lekce věřím, že je jich tam venku víc, než těch lotrů.

Mimochodem poslechněte si můj rozhovor s Ondrou

Ondra je nomád tělem i duší a protože mu na Pálavě chyběl Stellplatz, tak ho pro sebe a pro všechny karavaňáky prostě postavil. 😀 

Zhruba po roce vanlife života jsem si začala uvědomovat, že bych ráda už někde zakotvila. Začala jsem zvažovat prodej obytňáku. 

Přemýšlela jsem, kam mě to víc táhne, jestli se natrvalo usadit ve Španělsku, nebo se s novou energií vrátit do Čech. 

Musím říct, že tohle rozhodování bylo sakra těžké. 

Španělsko jsem si totálně zamilovala, moc mě bavilo, ale poctivým bádáním ve svém nitru jsem zjistila, že jsem prostě tělem i duší Češka a že mě další životní etapa čeká v Čechách. 

A tak jsem si sbalila svých 5 švestek (vlastně spíš tunu ovoce, zeleniny a sýrů) 😀 a vrátila se do té naší krásné české země. 

Po návratu do Čech jsem se slzou v oku prodala obytňák, což bylo, jako bych opouštěla nejlepšího přítele, ale věděla jsem, že to udělat prostě musím. 

Pak jsem si našla krásné bydlení v mých milovaných Poděbradech a protože jsem chtěla zůstat v turistickém ruchu, přihlásila jsem se do kurzu Průvodce cestovního ruchu + Průvodce Prahou, který pořádá skvělá PhDr. Jolana Kopřiva Myslivcová v TYRKYS, škola cestovního ruchu, s.r.o.

Kurz splnil přesně to, co jsem od něj očekávala. 

Nejen, že mě opravdu bavil, ale dostala jsem obří nalejvárnu od věcných informací, které musí umět průvodce, přes x našlapaných kilometrů po pražských památkách, až po detailní informace z české historie. 

Největší starost mi dělaly samozřejmě státnice, protože jsem prostě nervák, co si budeme povídat, ale poté, co jsem se na ně opravdu poctivě připravovala, jsem s úspěchem obě zkoušky složila a měla jsem opravdu skvělý pocit, že jsem do nové pracovní etapy nejen výborně vybavená, ale že mě to prostě i bude bavit. 

Takže pokud byste se mnou chtěli jít na komentovanou procházku po Poděbradech, stačí kliknout na tlačítko níže a já se na vás budu moc těšit 🙂

Takže co říci závěrem? Že bych na prožitých zkušenostech nic neměnila, protože jsem díky nim hodně vyrostla. 

Ano, bylo to těžké opustit domov, Čechy, jistotu toho co znám, přátele a rodinu.

Vydat se do neznáma, zažívat strach z myšlenek "co by kdyby" i euforii z nezávislosti, svobody a zvláštního druhu zodpovědnosti, jaký jsem do té doby neznala. 

Žít v obrovské nejistotě a samostatnosti a poctivě hloubat, kdo že to tam vlastně uvnitř mě je. 

Ale víte co? Stálo to za to. 

Teď vím, že zvládnu cokoliv. Že jsem neuvěřitelně flexibilní a organizačně schopná. Že vyjdu s každým.

Že se o sebe skutečně dokážu postarat i v zemích, které vůbec neznám. Že moje instinkty a intuice jsou v pořádku. 

Znám sebe a svoje hranice. Vím, kdy zabojovat a do čeho zbytečně nelít energii.

A také vím, že to všechno bych bez opuštění nefunkčního života a životního nastavení, prostě nezjistila, anebo zjistila až daleko déle, protože v zaprděné zóně stereotypního komfortu se na ten smrádeček člověku nechce moc koukat.

A tak DĚKUJI VÁM VŠEM, co čtete tyhle řádky ZA TO, ŽE JSTE!

Protože jste mi na cestách i v životě byli oporou, prožívali na FB Lady Nomad těžké i nádherné chvíle se mnou a já jsem šťastná, že jsem poznala spoustu nových lidí a nesmírně si toho vážím. 

Takže karavaňáci, až pojedete kolem Poděbrad, stavte se za mnou na kafe a prohlídku města. Domluveno? 🙂