Můj příběh

Po rozchodu s partnerem jsem dala výpověď v práci, prodala všechen svůj majetek, uzavřela život v Čechách, koupila si obytňák a se svými 2 psy vyrazila toulat se Španělskem. 

Díky svým bohatým životním zkušenostem inspiruji druhé, jak vzít život do vlastních rukou a žít každý den tak, jak chcete právě VY

Jsem venku z křeččího kolečka!

Zavřu oči a zhluboka se nadechnu slaného vzduchu. S výdechem odchází poslední nahromaděný stres … „Já to dokázala!“

„Jsem venku z křeččího kolečka!“

Zodpovědná pouze sama za sebe, bez dluhů a s uklizeným životem, cestuji Španělskem volná jako pták.

Zamilovaně se podívám na svůj obytňák, který trpělivě čeká u pláže, než se přese mě převalí tahle vlna dojetí.

Pohladím pejsky a sedám za volant, abych ještě za světla přijela k dalšímu místu, které se na pár hodin stane mým domovem.

Mrknu do zpětného zrcátka a usměju se na sebe. Jsem tak jiná.

Žiju úplně jiný život. Tak diametrálně odlišný od toho, ve kterém jsem se plácala ještě před 5ti měsíci.

Home office 😀 ze španělské pláže na pobřeží Costa Blanca.

„Normální život“

Život, který by se, podle pravidel naší současné společnosti, dal označit slovem „NORMÁLNÍ“.

Do práce, z práce, vyvenčit psy, najíst, napít, vyčůrat a spát.

Křeččí kolečko, ve kterém jsem umírala zaživa.

S partnerem, se kterým jsem nebyla šťastná.

V domě, který jsem sice milovala, ale díky kterému jsme byli oba zadlužení až po uši.
V práci, které už jsem po 3 letech neměla co dát.

Můj život byl tak „normální“, až jsem se z toho málem zbláznila.

Na tyhle časy vzpomínám nerada.

Musím to zvládnout také!

V noci jsem mívala děsivé noční můry a ve spánku běhala po ložnici. Došlo to tak daleko, že jsem se bála jít si lehnout.

Čím hůř jsem se cítila, tím víc jsem se snažila být vzorná.

Mít všechno v pořádku. Být bezproblémová. Dělat každý den maximum.

Když takhle můžou žít ostatní, musím to zvládnout také!

Jenže … když jsem se nehlídala, na povrch se draly myšlenky, že prostě a jednoduše nejsem šťastná.

V koutku duše jsem si přála mít život lehčí a smysluplnější.

Toužila jsem cestovat, sdílet svůj čas s inspirativními lidmi a třeba i pracovat na sebe.

Potřebovala jsem žít víc v souladu s mým denním rytmem, a ne podle pracovní doby v práci.

Deprese, panické ataky, návaly smutku .. Radikálně jsem potřebovala změnit svůj život.

Co to se mnou sakra je?

Nejvíc mě trápil nefunkční vztah s partnerem.

Snažila jsem se si to okecat, ale pocit frustrace sílil. Raději bych si uhryzla ruku, než bych ten vztah ukončila.

Ovšem myšlenky na mě útočily ze všech stran.

Ze své práce pronájem bytu neutáhnu! Vždyť jsme se na tom baráku tak nadřeli!

A co by se stalo s mými milovanými psy?!

A co by tomu řekla jeho rodina! Vždyť mě mají tak rádi!

Další nepovedený vztah! Kamarádky mají daleko horší vztahy! Co to se mnou sakra je?

Plakala jsem. Strašně moc. Potajmu, protože jsem se styděla, že mi nestačí to, co mám.

Co by ještě chtěla! Však má chlapa, práci, barák, ale jí to není dost!“

Spala jsem v noci tak málo, že jsem usínala přes den.

Já chci žít a ne jen přežívat!

Jednoho dne, jen tak z ničeho nic, na mě dopadla váha té energie. Toho uvědomění.

Doslova mě to povalilo do židle. Vyčerpaně jsem seděla s roztaženýma rukama a nohama a věděla, že je konec.

Musím se zachránit! Já chci pro sebe víc! Já chci žít a ne, jen přežívat! Já chci lásku! 

Ani nevím, jestli to byla odvaha, nebo totální zoufalství, ale jednoho dne jsem nastoupila před partnera a řekla mu: „Já už takhle dál žít nemůžu, chci se s Tebou rozejít“.

Když jsem to vyslovila, šokovaně na mě zíral. Byla jsem připravená, že to bude strašlivý průšvih, že bude vyčítat, řvát, křičet.

Místo toho jen mlčky seděl a já s překvapením zjistila, že také nebyl šťastný. Že se to jen se mnou snažil vydržet, protože si myslel, že o tomhle vztahy jsou.

Rozešli jsme se tak, jak se mi ani nesnilo. Přátelsky, čistě, v dobrém. Navzájem jsme si pomohli se přestěhovat. Ani jeden z nás se nepokusil k sobě vrátit.

Opustit domov pro mě bylo fakt strašně těžké.

Vzít život do vlastních rukou

Velice rychle mi došlo, že mám jedinečnou možnost vzít život do vlastních rukou. Přišel čas realizovat svoje sny a přání. 

Díky prodeji našeho domu jsme splatili astronomickou hypotéku a moje energie se mohla uklidnit. Velmi mi pomohlo vědomí, že už nade mnou žádná banka nemá moc.

Cítila jsem, že se potřebuji zbavit veškerých nefunkčních vztahů, činností a předmětů, které nebyly v souladu s mojí novou životní etapou

Vyhodila/darovala/prodala jsem 95% svého majetku a začala žít minimalismem.

Vyčistila jsem každý „kouteček“ svého života. Revidovala jsem pojistné smlouvy, oblečení, přátelství, fotky, knížky i maily.

Tolik se mi ulevilo! Z obrovského domu jsem se stěhovala v jediném osobním autě.

Jednoduchost, lehkost, svoboda. To je pro mě minimalismus.

Dala jsem výpověď v práci

Dala jsem výpověď v práci, které jsem už neměla co dát a přihlásila se na úřad práce s vědomím, že jsem chytrá, šikovná, pracovitá a že se pro mě vhodná práce prostě najde.

Každý den jsem se odhodlaně prokousávala vším, co bylo nutné zařídit pro ukončení jedné životní etapy a vytvoření té nové.

Mojí největší prioritou bylo, kde budu bydlet.

V současném ekonomickém stavu naší společnosti jsem neměla dost peněz na to, abych si koupila něco svého, protože bych si musela vypomoct půjčkou a já už jsem se zadlužit prostě nechtěla.

Paní kancelářská 🙂

Žít 24/7 v obytňáku

Jak to tak bývá, řešení někdy přijde ze směru, ze kterého ho nečekáte.

Povídala jsem si tenkrát na zahradě s rodinou a někdo z nich zmínil, že si jejich soused pořídil parádní obytné auto a každý víkend s ním jezdí po Čechách i do zahraničí.  

Cítila jsem se, jako kdyby do mě udeřil blesk. 

Byl to ten moment, kdy jsem věděla, že TO je přesně ONO!

Tohle je TA MOJE cesta! VANLIFE!

Koupím si obytné auto, budu mít vlastní „domov“, nebudu zadlužená a budu moct žít ve Španělsku, v zemi, která se mi vždycky líbila.

Jakmile jsem si uvědomila potenciál, jaký život v obytňáku má, nic už mě nemohlo zastavit. Byla jsem odhodlaná udělat cokoliv pro to, abych takhle mohla žít.

Zhruba za 20 minut se stanu majitelkou obytňáku 😀

Nic mě nemohlo zastavit

Neodradilo mě, že o obytňácích nevím lautr nic. Prostě se s ním naučím jezdit a naučím se o něj starat!

Neodradilo mě, že jsem nejdál dojela osobákem z Prahy do Brna. Holt si těch 3 tisíce km rozdělím na malé kousky.

Neodradilo mě, že chci žít v cizí zemi a španělsky neumím ani pozdravit. Vždyť přeci existuje Google překladač!

Byla jsem silná a odhodlaná jako nikdy. Měla jsem pocit, že zářím víc, než lecjaká hvězda na nebi.

Všechnu tuhle energii jsem totiž potřebovala na vytvoření života, o kterém jsem neměla tušení, jak funguje.

Sólo život mi pomohl utřídit si priority.

Začátky byly velmi náročné

A nebudu lhát, začátky byly těžké. Fakt těžké. Když si na to jenom vzpomenu, uvědomuji si, kolik energie mě to stálo. 

Auto jsem si přebírala v říjnu 2022 a tenkrát přišla tvrdá zima. Spousta sněhu, námraza, ledovka, hrůza.

Protože jsem neměla dostatečné zkušenosti, zamrzla mi nádrž odpadní vody v mínus 12ti stupních, takže jsem několik dní strávila bez vody se strachem, že mi mráz roztrhal trubky v autě. 

Díky mým začátečnickým chybám se mi ve Francii vloupali do auta když jsem v něm spala.

Na hranicích Francie a Španělska se mi pokusili ukrást rovnou celé auto.

Parkovala jsem na divoko a moje výběry parkovacích míst byly zpočátku tak špatné, že jsem trávila noci s pepřákem v ruce a strachem, že mi někdo vykrade, nebo posprejuje auto.

Drzost a vynalézavost zlodějů obytňáků nezná hranic.

Van life = jen sluníčkový život?

Víte, jako všechno, má i vanlife svou světlou a tmavou stránku. 

Já jsem se všechno naučila metodou pokus x omyl. 

A jelikož na vlastní kůži vím, jaké to je být x tisíc kilometrů od domova a spoléhat se pouze sama na sebe, ráda tady na svém blogu sdílím svoje tipy a inspiraci, jak si nejen vanlife užít a ne ho jen přežít 😀 

Budu moc ráda, pokud vás moje příběhy a zážitky budou bavit tak jako mě to, že je tady pro vás píšu. 

Ahoj, jmenuji se Markéta Burešová a vítám Vás v mém světě. 

Pod přezdívkou Lady Nomad sdílím svůj životní příběh. 

Jsem moc ráda, že jste tady a doufám, že se budeme vídat na FB Lady Nomad, kde jsem nejaktivnější a ráda si tam s Vámi povídám.

Co o sobě můžu prozradit? 

Miluju své dva psy. Malá je Bambi a ten černý mladík je Donie

Taky miluju jídlo 😀 tady zrovna jedu ledové matcha kafe a dortíček v kavárně Plant Shack v Altee. Určitě se tam zastavte, až pojedete kolem.

Ačkoliv mám většinu fotek s jídlem, tak se snažím i hýbat, jako fakt! 😀 

Cestování mě baví, protože poznávám spoustu inspirujících lidí, ze kterých se stávají přátelé.

Miluju Španělsko ...tu energii, lidi, jídlo, teplo ..

...a samozřejmě moře ... 

... no a proto se taky učím španělsky.

Tak hasta pronto! Brzy na viděnou!