Sólo nomádkou v obytňáku se 2 psy? Proč ne :-)

Moje životní etapa nomádky v obytném autě začala tím, že se mi nejprve rozpadl život. Po rozchodu s partnerem a prodeji našeho domu jsem musela vyřešit, kde se svými dvěma psy budu bydlet a jak celou tu životní změnu vlastně ustojím.

O rozhodnutí změnit o 180 stupňů svůj „normální život“ a sólo se vydat do neznáma, jsem napsala samostatný příběh, tak pokud by vás zajímalo, jak jsem se vypořádala s touhle náročnou životní zkušeností, můžete si můj příběh přečíst ZDE>>

Logické vyústění mé životní situace

Jak s oblibou říkám, život v obytňáku byl vlastně takovým logickým vyústěním mé životní situace. Byla jsem odhodlaná dělat věci jinak, chtěla jsem být nezávislá, víc cestovat, poznat nové přátele a dopřát si všechno, co jsem odkládala. Domov na kolečkách byl pro mě skvělou volbou.

Tenhle článek ale není tolik o mě, jako spíš o mých dvou psech Bambulce (13,5 let) a Doniemu (4,5 roku). Hodně lidí si myslí, že cestovat se psy není pohodlné a že je to spíš otrava jak pro lidi, tak i pro ty psy. Já jsem s nimi projela skutečně x tisíc kilometrů a souhlasím, že cestování se psy má (tak jako všechno) svoje výhody a nevýhody.

Díky každodenním změnám, jsou moji psi krásně přizpůsobiví, socializovaní a celkově jsou skvělými parťáky v každodenním životě. Na druhou stranu jsem vždycky musela přihlédnout k jejich potřebám a oželet místa, kde psi vítání nebyli.

Samozřejmě. Není pes jako pes a já můžu sdílet pouze svou zkušenost, ale ráda bych tímto článkem povzbudila vás, kteří váháte, jestli vzít na dovolenou svého psího kamaráda, nebo ho raději nechat doma. Rozhodnutí je jen na vás, ale třeba vám můj příběh ukáže, že trávit čas se psem trochu jinak než v běžné rutině může být fajn 🙂

Bezpečnost na prvním místě

Uvědomovala jsem si, že žít na 17ti metrech čtverečních bude pro psy i pro mě velká změna. Doteď měli k dispozici velikou zahradu s luxusní zateplenou boudou a dovnitř do domu neměli přístup. Velmi pečlivě jsem proto plánovala jejich přechod do „trošku větší boudy“ 😀

Ale jak mi každý den ukazují, v naprosté většině situací nic neřeší, prostě žijí život se mnou a nemají problém si na cokoliv zvyknout a přizpůsobit se. Zato já si opravdu ztuha zvykala na to, že mám chlupy úplně všude včetně čerstvě rozbaleného másla nebo zrovna otevřeného jogurtu. Nechápu.

Na to, že musí jezdit v kleci byli oba zvyklí z „odkládaček“ (z erárních klecí, kam se psi „odkládají“ mezi tréninkem jednotlivých cviků aby si odpočinuli), protože jsem s Doniem pásla ovce a Bambi chodila s námi, takže ji brali jako normální věc a neřešili.

S překvapením jsem zjistila, že Doniemu se nelíbilo cestovat ve chvíli, kdy nebyl v kleci. Když jsem třeba potřebovala jenom přejet po parkovišti a nerozkládala jsem kvůli tomu klec, tak stál rozkročený všema čtyřma nohama a se zoufalým výrazem týraného psa mi dával najevo, že on takhle teda jezdit nebude! Kdežto jakmile se jelo v kleci, milostpán byl spokojen a na své dečce spinkal jako nemluvňátko. 😀

Oba si poměrně rychle zvykli na to, že pokud se nevyčůrají když mají možnost, tak to musí vydržet až na další zastávku. Já se toho trochu bála, protože na zahradě se venčili kdykoliv měli potřebu, ale takhle cíleně, kdy s nimi chodíte dokolečka po benzince, aby se protáhli a vyprázdnili, na to zvyklí nebyli. Ovšem nejsou to žádní tataři a tak jsme vychytali i tohle 🙂

Mrazy i vedra v obytňáku

V obytňáku jsme zažili jak české mrazy -12, tak španělská vedra +40 a 95% vlhkost.

Musím říct, že snazší pro nás bylo zvládnout ty mrazy (ačkoliv i když jsem dělala maximum, tak mi díky mé začátečnické nezkušenosti zamrzla nádrž odpadní vody, která je umístěná pod autem (ale o tom až jindy:)

Psi, kteří byli zvyklí žít celoročně na zahradě, mrazy vůbec neřešili, takže jsem jim dala jen naducané pelíšky, aby neleželi na holé podlaze a byli spokojení.

Se mnou to bylo horší, protože já nejsem mrazu vzdorná a v -12 jsem v obytňáku fakt trpěla, to nebudu lhát. Ale moje odhodlání žít 24/7 v obytňáku v jakémkoliv ročním období bylo evidentně silnější než ty mrazy 😀

Jak jsem se na španělské teplo těšila, tak léto u Torrevieja mě z touhy po vedrech rychle vyléčilo.

V této oblasti jsou Růžová jezera a místo je Světovou Zdravotnickou Organizací ceněné jako unikátní biotop vhodný pro astmatiky a při potížích s revmatem.

Je tam vysoká vlhkost vzduchu, takže při 40ti stupních se ve dne v noci nepředstavitelným způsobem potíte. Já se v Čechách v létě skoro nepotím, ale tady jsem tak jako průběžně odkapávala. 😀

Po výstupu ze sprchy jste do pár minut mokří, pokud tedy nebydlíte v klimatizovaném apartmánu, což jaksi nebyl můj případ. Klimatizace byla luxus, kterou jsem v obytňáku bohužel neměla a s omezeným množstvím vody v nádrži bylo pro mě, jako pro ženu hodně náročné udržet si úroveň hygieny takovou, na jakou jsem byla zvyklá v „normálním životě.“

Pejsci vedra moc neřešili a jednoduše celé dny prospali. Venčení tedy probíhalo tak, že jsem s nimi šla na dlouhou procházku brzy ráno nebo pozdě večer, kdy bylo relativně příjemně a přes den se jen rychle vyčůrali a šup zalézt pod obytňák.

Asi vás napadne, proč jsem před těmi vedry neujela třeba někam do hor, jenže já jsem si domluvila práci recepční/pokojské v hostelu na pobřeží, kde se mi moc líbilo a chtěla jsem se naučit pracovat v cestovním ruchu v zahraničí, takže jsem léto v rozpáleném Španělsku zvládla opravdu jen díky tomu, že jsem většinu svého volna žila na plážích, plavala v moři, přejídala se ovocem a četla knížky. Nic jiného se v tom vedru stejně dělat nedalo. Ne nadarmo mají španělé po obědě siestu!

Mimochodem, když mluvím o knížkách, tady je výběr mých TOP 5 nejoblíbenějších knih>>, které mě inspirovaly vzít život do vlastních rukou a udělat změny, které mi pomohly mít se tak, jak jsem si dřív jenom potajmu přála. Tak jestli se také chystáte trávit dovolenou čtením, mrkněte na moje doporučení, třeba vás nějaká knížka inspiruje ke změně tak, jako mě 🙂

Zdraví

Jednou z úplně nejdůležitějších věcí, kterou jsem hlídala bylo, aby psi zůstali zdraví. Než jsem odjela z Čech Evropou dolů do Španělska, poradila jsem se s veterinářskou a zkontrolovaly jsme, že jsou psi naočkovaní na všechno, co je do zahraničí potřeba.

I když jsem měla pocit, že jsem veškerá očkování podchytila, přijela jsem do okolí Alicante a zjistila, že se tam psi od štěňátek očkují proti Leishmanióze (parazitární onemocnění). Ihned jsem je nechala naočkovat, protože následky této nemoci můžou být fatální.

Pokud jsem to správně pochopila, v různých částech Španělska se psi očkují proti různým parazitům, kteří se v daném místě vyskytují.

Tedy pokud se budete ve Španělsku se psy pohybovat, doporučuji zajít tam na veterinární kliniku, ukázat jim pas, který musí mít každý pes, který cestuje do zahraničí a oni vám řeknou, jestli to takto stačí, nebo je nutné psa raději naočkovat, aby se nestal nějaký průšvih.

Ono celkově to s těmi parazity není ve Španělsku žádná legrace, protože jak tam nemrzne, tak veškerá tahle havěť vesele přežívá a škodí a škodí. Dalším problémem je, že je ve Španělsku velké množství toulavých psů a proto je to s těmi parazity tak trochu marný boj, když je psí tuláci rozsévají všude kde se vyskytnou.

Donie to bohužel odskákal, protože chytil „písečné blechy“ (neberte mě prosím doslova, nemůžu si vzpomenout, jak se tenhle parazit jmenoval) a během jediné noci se rozškrábal tak, až se otřásal obytňák. Když jsem ho ráno prohlídla, měl na hrudníku vytrhané chlupy a kůži rozškrábanou do krve. Hned jsem s ním letěla na veterinární kliniku a dostal chudák antibiotika a asi 3 týdny trvalo, než se z toho dostal.

Jako prevence se mi výborně osvědčily žvýkací tablety Nexgard, které moji psi po téhle zkušenosti dostávali každý měsíc. Nexgard ochrání psa před blechami, klíšťaty, roztoči, srdečními červy, plicními červy a střevními červy. Ale pozor! Nedá se koupit ve zverimexu, musí ho předepsat veterinář.

Bohužel ani Bambi nezůstala ušetřena problémů, protože tam chytila psincový kašel, který je ale celkem běžný i v Čechách. Opět jsem tedy spěchala na veterinu, protože sípala a skoro se nemohla nadechnout.

Musím přiznat, že tohle je jedna z věcí, kterou vnímám jako velké mínus cestování se psem. Nikdy člověk neví, co ho tam může potkat a ten pocit zoufalství, kdy sedíte na španělské veterině a domlouváte se přes GOOGLE překladač, abyste zjistili, co tomu vašemu chudákovi vlastně je, to prostě nepřeju nikomu.

Samozřejmě. Onemocnět vám může pes i v Čechách, to prostě neovlivníte a nepřestanete kvůli tomu cestovat, ale když si na to jenom vzpomenu, tak cítím ten strašný strach, který jsem o ty svoje 2 milované dušičky měla.

Radost na psích plážích

Ale pojďme k veselejším věcem a těmi jsou psí pláže. Jedná se o vyhrazené pláže, na kterých jsou psi povoleni, jinak jsou na plážích zakázaní. Samozřejmě mimo sezonu jsou pravidla uvolněnější a v lednu nikdo moc psy na plážích neřeší, pokud tam vyloženě nedělají rotyku a uklízíte po nich.

Funguje to tak, že přijdete na psí pláž, vypustíte psa z vodítka a pak už o něm další 3 hodiny nevíte. Já jsem byla naprosto fascinovaná tím mikrosvětem, kterého jsem tam byla svědkem.

Malí psi, velcí psi, voříšci, papíráci .. všichni si tam hrají. A když říkám všichni, myslím tím třeba 30-50 psů. Někteří aportují míčky, jiní plavou v moři, další vyhrabávají jámy z písku, zatímco ostatní jen tak pobíhají a seznamují se.

Jako upřímně, tohle byl psí ráj. Za celou dobu jsem nezažila, že by se tam nějací psi poprali. Majitelé jsou totálně vyzenovaní, prostě rozloží deku, vyndají jamón a jdou hrát nějaké deskové hry.

Z mé zkušenosti mají Španělé psy rádi. Nebojí se na ulici velkých psů, rádi se s vámi zastaví, obdivně se zeptají co máte za plemeno, jsou zvědaví a psi je mají rádi.

Psí pláže jsou výbornou seznamkou, protože chlupáči svojí bezprostředností bourají lidské komunikační bariéry. A tak se mi třeba stalo, že Donie ležel s jiným psem někomu na dece. Nebo milá Bambi nějakému ubožákovi vyžírala svačinu z přenosné ledničky. 😀 Lidé si tam hrají se psy, kteří nejsou jejich, no prostě přátelé, tam vládne tak fantastická atmosféra, že psí pláže si prostě musí zamilovat každý pejskař!